Takeover

    Dneska znova. Jdu skrz domovní dveře ven do ledového objetí letošní zimy. Cestou od činžáku sbírám sníh z vík popelnic a stavím si malou kouli, kterou poté nerozvážně vrhám do okna činžáku, ve snaze se trefit do mezery mezi okny. Utekl jsem vrátky na silnici a za roh k nejbližší silnici. Nevím, jestli jsem to slyšel nebo ne, ale zdálo se mi jako by někdo otevřel okno a handrkoval do okolí.

    Kdyby šlo o nějaké rozbité okno nebo škodu tak bych se vrátil a majiteli vše vynahradil, přece nejsem žádný chuligán.

    Ha, tak to si věříš, to ty vždycky odsuzuješ lidi, kteří říkají. „Ne tohle by se mi nikdy nestalo.“ Nebo „já bych se tam vrátil a pomohl bych, bejt na tvym místě.“ Takový chytráky nemáš rád, ale co je na tom pravdy že by ses vrátil a okno zaplatil, kdybys ho rozbil, co?

    No, to nevím. Můžu jen doufat, že bych to udělal, ale jinak máš asi pravdu. Proč máš vždycky pravdu, nesnáším to, je to jediná věc co mi kazí vycházky. Vždycky mě takhle přirazíš zpátky na zem tou svou pravdou.

    Ale no tak, nebuď tak nabručenej, přeci nic nejde, jen jsem měl zase pravdu, nic víc. Zkus příště, když něco říkáš, nenaběhnout si na svoje vlastní kopí.

    A to jako jak?

    No třeba, že si nebudeš odporovat, když něco říkáš. Nesmíš mlít blbosti, který by sis přál, ale přijmout realitu s tim jakej seš.

    Široko daleko už nikdo nebyl, auta projela jen opravdu výjimečně a chroustání sněhu pod mýma nohama, bylo to samé jako vždycky, když teplota klesla pod deset stupňů pod nulou. Velice jemně sněžilo a já si to špacíroval ulicí a snažil se chytat ty vzácné vločky, které doplachtili k zemi, do úst. Rád jsem se takhle za nocí procházím. Všude je více méně ticho, nikdo nikam nepospíchá a nikoho většinou ani nepotkáš.

    Snad zas nemíříš na ten most.

    A víš ty co? Jo mířím a skočím.

    Pročpak je to tentokrát ty malá fajnofko?

    Říkám ti to stále dokola a vůbec tohle je jediná realita kterou si dovedu představit se sebou samotným šťastným.

    Já tě to ale nenechám udělat.

    A jak mi v tom jako zabráníš? Ty jsi nikdo, jsi jen můj imaginární hlas v hlavě, kterého se jen nedovedu zbavit.

    Haha. To není úplně tak pravda, že?

    Ne?

    Nedovedeš si vybavit žádný moment, kdy jsi jedna jako omámený a dělal jsi všechno tak jak se mělo? Nepřál sis někdy výpomoc a té se ti dostalo? Chvíle kdy jsi najednou věděl co a jak?

    To jsi nemohl být ty, prostě jen pod tím stresem a tak se to přihodí.

    Už zase meleš blbosti. Tak dobře, proč myslíš že se tento z těch tvých nespočetných pokusů o sebevraždu povede?

    Protože jsi tu se mnou.

    Ale já tu jsem jenom proto, že jsi zase se sebevědomím v prdeli a nikoho jinýho než mě si k tělu nepustíš.

    To proto, že netušim jak se tě zbavit.

    Co třeba zajít mezi lidi, vyjít si někam s tou holkou, kterou jsi vídal na střední, podniknou něco šílenýho, klidně i nějakej zločin, když ti to rozproudí krev v žilách a vykouzlí úsměv na rtech.

    Nech si ty sví přemoudřelí rady a konečně vypadni z mýho těla.

    To neudělám, ale jestli budeš takhle pokračovat, brzo vypadneš ty.

    Jasně, ale až bude dole pod mostem rozmáznutý na sračky.

    Pak už bylo až k mostu ticho, ale vzhledem k tomu co jsem se chystal udělat se mi neuvěřitelně zvýšil tep. Došel jsem na most, na chvíli jsem se zastavil a pokusil se uklidnit svůj dech a tep

    Já tě to nenechám udělat.

    Rozběhl jsem se proti zábradlí a chystal se ke skoku. Tak se měj. A skočil jsem

    Zůstal jsem vyset vedle mostu, nic jsem necítil a ani jsem nepadal. Pomalu jsem se otočil nazpět a hleděl sám na sebe jak stojím před zábradlím a Usmívám se. „Já ti to říkal.“ zamávalo mi moje tělo na rozloučenou, otočilo se a odešlo po mostě tam odkud jsem předtím přišel.