Potkání

    Domu chodím často již za tmy, a to především z důvodu trénování na piáno, ale většinou jdu přímou cestou. Dneska jsem měl ještě spoustu energie, tak jsem si řekl, že bych mohl domu dojít oklikou, kterou mám velice rád a takhle pozdě večer tam ani nikdo není.
Prošel jsem z ulice branou a vlezl jsem do městského parčíku. Cesta tam vysypaná kamínky, tak mi to příjemně křupalo pod nohama. Už odtud bylo vidět, jak se světelná cesta proplétá mezi stromy až nahoru, kde se vytratí.
    „Je to úchvatný pohled na Prahu, že?“ Ozvalo se za mnou na jedné z mých nesčetných zastávek při výstupu, kvůli ohledu jaký mám tak hrozně rád. Při zvuku hlasu toho člověka, mě zamrazilo. Bylo to jeho hlasem, který jako by mrazil po celém těle, ale otázka při tom byla příjemná. A pak jsem málem ztratil vědomí, protože jsem se otočil. Za mnou stál, bylo to pod nejbližší lampou, kluk zhruba stejného věku jako já, oblečený v černých kalhotách, prošlapaných botách, roztrhané mikině a vlasy s nějakou hnědou barvou ostříhané na delšího ježka. To co mě vylekalo, nebylo jeho oblečení, ale jeho matnost. Nebyl rozostřený, přesto, i když stál přímo pod lampou, byl celý takový matný, šedivý a nevýrazný. Ještě jsem se pro jistotu podíval okolo, jestli někoho nezahlédnu.
    „Chodím si sem odpočinout, rozhlížím se po okolí, pozoruji ten život, který plyne kolem mě, a sním o minulosti. Kdy jsem žil, co jsem dokázal a co bych chtěl, abych byl býval udělal. Prosedím tu třeba i pár dnů. Kdyby to záleželo jen na mně, tak bych tu asi proseděl celý svůj život.“
Byl jsem stále ochromenější. Poskočilo mi srdce, když kluk vykročil směrem ke mně, jako by se chtěl postavit vedle mě. Naneštěstí úplně zmizel po pár krocích. V tu chvíli jsem se vzpamatoval, popadl jsem svoje věci a mazal jsem pryč. Cestou jsem se již ani jednou nezastavil a šel jsem již rovnou domu.
    Celé mi to nedalo spát, proto teď stojím znova před mou oblíbenou cestou. Rozhodoval jsem se jen krátce. Vyšel jsem až nahoru na vyhlídku a čekal.
    Objevil se znova na stejném místě. „Promiň, včera jsem se nepředstavil. Já jsem Peter.“
    Zavládlo trapné ticho, které jsem nevnímal, protože jsem byl zase překvapený, když jsem se připravoval celý den.
    „Jak se jmenuješ ty?“
    „Já?“ Přeskočil mi hysterií hlas. „Já jsem Martin.“
    „Těší mě, Martine.“ A pak bylo znovu ticho.
    Pak jsem si vzpomněl na něco, co říkal včera. „Ty jsi mrtvej?“ Neuvědomil jsem si jak špatně je ta otázka zformulována.
    „Ano to jsem, ale nechceš mluvit o něčem jiném? Přece si nebudeme kazit svoje rozhovory.“
    „Ty myslíš… Jaké rozhovory myslíš?“ Byl jsem úplně rozhozený a nebyl jsem schopen se soustředit.
    „No ty co… Myslel jsem, že sem chodíš pravidelně?“
    „Jen když mám čas.“
    „A nemohl bys mít čas každý večer?“
    „Mohl.“ Až pozdě jsem si uvědomil, co jsem to řekl. „Ale…“
    „Jo, ale nevíš, zda se ti chce.“ Znělo to hodně smutně. „S každým je to samé. Jakmile mě zahlédnou tak se snaží dostat pryč. Jen jsem doufal, že když jsi zhruba stejně starý jako já, tak bychom si mohli rozumě.“
    „To možná ano, ale já se tě bojím. Mohl bys zůstat stát tam, kde jsi?“ Duch se totiž začal přibližovat, a jak odcházel zpod lampy, tak se také vytrácel. „Pro začátek zůstaň tam, ať na tebe vidím.“
    „Dobře.“ Nastalo dlouhé ticho, které na pozadí vyplňoval provoz okolního města. „Říkal jsi, že sem chodíš pravidelně?“
    „Ne, to úplně ne. Nemám na to dost času, protože musím trénovat na piáno. Chodím sem jen když nejsem až tak unavený a se špatnou náladou. Krásně se tu uklidním.“
    „To já zas odsud pozoruju životy těch druhých.“
    „To musí být nuda. To nic jiného dělat nemůžeš?“
    „Můžu si například povídat, ale nikdo si nechce povídat se mnou.“
    „A odtud odejít můžeš?“
    „Můžu. Kam bys chtěl jít?“
    „Šel bych si sednout, ale nelíbí se mi ta představa, že bys taky musel jít a to bys zase zmizel. Kdo ví, co bys pak udělal.“
    „Hele ničeho se bát nemusíš, protože já se tě stejně nemůžu dotknout.“ Jako názornou ukázku prošel lampou tam a zpátky.
    „Tak dobře, já si půjdu tamhle sednout, ale budu tu už jen chvíli, musím taky někdy dojít domu.“ Přešel jsem pomalu k lavičce, zkoušeje u toho neztratit ducha ze zorného pole, ale jakmile byl moc vzdálen od lampy vždycky zmizel. Vždycky mi přejel mráz po zádech a při tom jako by mě osahávaly neviditelné ruce okolo krku. Bylo to nepříjemné, proto jsem si oddychl, jakmile jsem seděl a on stál přede mnou jasný a pod lampou.
    Dlouho jsme pak jen mlčeli. Jen jsme se koukali okolo a na sebe, ale tak aby se naše pohledy nesetkaly. Pak jsem se zvednul a odešel domů.

    Dva další dny jsem se tam radši ani neukázal. Třetí den jsem na něho skoro úplně zapomněl a vzpomněl jsem si, až když jsem stoupal nahoru. Jen jsem v duchu pokrčil rameny a pokračoval dál, protože v tuto chvíli jsem to už bral jen jako halucinace. Vyšel jsem až nahoru na rozhlídku a zastavil se tam. A jak se dalo očekávat, ozval se za mnou tentýž hlas jako minule.
    „Že ti to ale trvalo, než jsi sem přišel znova.“
    „Jo to jo.“
    „Proč jsi sem nepřišel dřív? To se stále bojíš?“
    „Možná a možná taky ne, ale rozhodl jsem se, že tě nebudu brát jako skutečného. Jsi jen výplod mé fantazie.“
    „Když mi to zajistí, že se mnou budeš mluvit, tak proč ne.“
    „Dneska jenom procházím, nemám čas si s tebou povídat, ale zítra přinesu šachy a zahrajeme si jednu partičku, co ty na to?“
    „No nic jiného než souhlasit mi nezbívá.“

    Druhý den jsem přišel o trochu dřív než předchozí dny. Tak jsem rovnou došel na lavičku, sednul si tam a vyčkával.
    Seděl jsem tak dlouho a asi tak po hodině a půl jsem to vzdal a šel jsem domu. Další den jsem přišel znovu a uviděl jsem rozbitou lampu, pod kterou se poprvé objevil a pod ní malou modrou kaluži nějakého barviva.