Oheň

    Právě by se mělo rozednívat, respektive už by mělo být světlo a světlo už by si jen mělo probojovávat cestu skrze listí stromů. Ale paprsky světla se ani nedali tušit a světla jen postupně ubývalo a ubývalo až nakonec zůstala jen ohnivá uhrančivá červeň.

    Zašmátral jsem pro další dřevo, aby mé blahodárné světlo neuhynulo a zjistil jsem, že již žádné nemám. Úkosem jsem se přitom podíval pod sebe a zjistil jsem, že všude několik čísel okolo ohně dál je inkoustová neprůhledná tma ve které mi mizela ruka od předloktí. Najednou jsem se začal strašně bát, přisunul jsem se blíž k ohni a jako by mi byla zima jsem nastavil dlaně k ohni.

    Ani ne po pěti minutách mi bylo jasné, že pokud ten oheň něčím nenakrmím tak definitivně zhasne a inkoust okolo mne mě dočista a úplně pohltí. Nevěděl jsem co dělat, snažil jsem se všemožně našmátrat naslepo něco, ale nějakou záhadou jsem se ocitnul na naprosto hladkém a ničím pokrytém kameni, i když jsem si jasně vzpomínal, že bych měl být uprostřed lesa.

    Začal jsem panikařit a měl jsem pocit jak bych se dusil a přitom jsem věděl, že když udržím oheň při životě tak budu žít i já.

    Pokusil jsem se posledním dechem oheň udržet na životě kyslíkem, ale když není co by hořelo oheň prostě nehoří. A tak jsem začal rukama shrnovat všechny uhlíky, které zbyly na hromádku a foukat ze zbytků hltanců vzduchu, které jsem byl schopný vdechnout. Ukrutně mě pálili ruce a stupňovalo to až najednou chytli zářivím plamene. Pozvedl jsem je před sebe a ony ozářili celý prostor okolo mne. Byla to jakási mramorová místnost se spálenou podlahou uprostřed, po okrajích stěn byli vyrovnané postavy lidský postav, které se okamžitě začali hrnout ke mně, za světlem. Byli celé černé, často zkroucené a pohublé až jako... spálené.